První společný krok obou Přemyslovců, Václava I. a jeho syna Přemysla Otakara II., na sebe nenechal dlouho čekat. Po smrti posledního vévody z rodu Babenberků Fridricha II. (1211 – 1246) v roce 1246 vznikla ohledně nástupnictví složitá situace. Tzv. privilegium minus potvrzovalo Babenberkovnám právo na Rakousko a Štýrsko, a s jejich rukou je mohl získat i jejich nápadník.
V roce 1251 si rakouská šlechta zvolila za vládce českého prince Přemysla. Svůj nárok na Rakousy a Štýrsko podpořil roku 1252 sňatkem se sestrou Fridricha II. Markétou (1204/1205 – 1266), přestože byla o téměř třicet let starší.
Tento výsostně politický svazek mu sice příliš osobního štěstí nepřinesl, splnil však svůj účel: garantoval územní zisk pro rod Přemyslovců a výrazně posílil jejich pozici v Evropě. Bylo to nerovné spojení a už mnozí současníci ho komentovali různými ironickými poznámkami. Přemysl Otakar se tak stal pánem Rakouska a Štýrska, ale jen těžko mohl doufat, že ho padesátiletá Markéta obdaří dětmi a zajistí tak pokračování dynastie.
Přemysl zřejmě věděl, že je jen otázkou času, kdy dojde k rozluce manželství. Těmto myšlenkám podřídil i své kroky ohledně korunovace. V září 1253 zemřel Václav I. a Přemysl se tak jako jediný žijící Přemyslovec stal jeho nástupcem – králem se korunovat dlouho nedal, ačkoliv zahraniční kroniky o něm tak mluví. Přemysl pravděpodobně nechtěl, aby společně s ním byla korunovaná i Markéta, protože jejich rozluka by pak byla o dost komplikovanější.
Získat babenberské dědictví si však přál také uherský král Béla IV. (1206 – 1270), což vedlo k dlouholetým sporům. V roce 1252 oženil Béla svého synovce Romana Haličského s Markétinou neteří a vdovou po českém princi Vladislavovi Gertrudou, rovněž držitelkou výše zmíněného privilegia. Uherský král byl odhodlaný prosadit své nároky i silou. V následujících dvou letech vtrhla uherská vojska do Rakouska a pronikla i na Moravu. Přemysl byl rozhodnutý toto počínání zastavit i za cenu ztráty části Štýrska ve prospěch uherského krále. Mírová smlouva byla uzavřená v roce 1254.
Na základě textů vycházejících z veřejně publikovaných prací Mileny Bravermanové, Michala Lutovského, Jiřího Kuthana, Emanuela Vlčka a Josefa Žemličky zpracoval Juraj Thoma.
