Přemysl Otakar II. (kolem 1233 – 26. 8. 1278)
Od 1253 pátý český král z rodu Přemyslovců, syn Václava I. (1205 – 1253) a Kunhuty Štaufské (? – 1240).
V lednu 1247 zemřel Přemyslův starší bratr Vladislav, aniž by zanechal dědice, a Přemysl, původně vychovávaný pro církevní kariéru, se stal jediným dědicem českého trůnu a moravským markrabětem. Skupina předáků šlechty bez vědomí Václava I. zvolila 31. července 1247 ctižádostivého prince spoluvládcem s titulem mladší král a postavila ho do čela odboje proti jeho otci. Volba Přemysla představovala zjevnou vzpouru a jak Přemysl, tak i předáci šlechty, kteří ho zvolili, předpokládali, že králi nezbyde nic jiného, než se s daným stavem smířit.
Přemyslova spoluvláda pro něj začala velmi slibně. Král Václav, opuštěný většinou šlechty, musel nejprve s volbou souhlasit. Brzy se však přesvědčil o vážnosti situace. Za synem stála šlechta, která ho neměla v oblibě, na jeho straně naopak byla jen malá skupina stoupenců, která si přála tvrdý zákrok proti jeho synovi. Bylo zřejmé, že situaci vyřeší jen bojové střetnutí. Král však viděl synovu převahu a utekl do Míšně.
Přemysl si uvědomoval, že otcovi stoupenci představují pro jeho postavení hrozbu. Proto se na jaře 1248 vypravil v čele malého vojska dobýt jejich baštu, město Most. Došlo ovšem k rychlému obratu situace. Václavovi stoupenci přepadli pod Mostem Přemyslův vojenský tábor a připravili mu porážku. Koalice proti králi Václavovi I. se začala rozpadat a Přemysl začal s otcem vyjednávat. V srpnu 1249 Václavovo vojsko oblehlo Pražský hrad a dobylo ho. Přemyslovi nezbylo nic jiného než kapitulovat a zřejmě i za přispění své tety Anežky se s otcem smířit.
Král svého syna krátce věznil na hradě Přimda, byl to ostatně jeho jediný dědic a šance na pokračování dynastie. Po několika týdnech ho z hradního vězení propustil, odbojní šlechtici ovšem už tak snadno nevyvázli. Přemysla poté otec znovu stanovil markrabětem moravským – pod dozorem králových spolehlivých šlechticů. Ačkoliv byly vztahy otce a syna tak dlouho napjaté, politické zájmy je opět spojily.
Na základě textů vycházejících z veřejně publikovaných prací Mileny Bravermanové, Michala Lutovského, Jiřího Kuthana, Emanuela Vlčka a Josefa Žemličky zpracoval Juraj Thoma.
