V roce 1258 Přemysl kapituloval před Jindřichem Bavorským, zetěm a spojencem Bély IV., a uzavřel s ním mír. Roku 1260 byla svedena i bitva u Kressenbrunnu, ve které byl český král o poznání úspěšnější než v boji s bavorským vévodou a ukončil tak letité spory o Štýrsko s Bélou IV. Otakar chtěl ovšem víc než jen získat území, o které byl po sňatku s Markétou ochuzen – chtěl si udělat z uherského krále spojence.
Někdy v druhé polovině roku 1260 se Přemysl pokusil vymoci na papeži Alexandrovi IV. (asi 1185 anebo 1199 – 1261) potvrzení o legitimním původu svých nemanželských potomků, zejména dětí s Anežkou z Kuenringu (asi 1236 – ?). Ve skutečnosti se dá stěží předpokládat, že by věřil v úspěch, a papež zareagoval přesně tak, jak se dalo čekat. Legitimitu jeho dětí z tohoto vztahu sice potvrdil, ale nepotvrdil následnické právo jeho syna Mikuláše na český trůn. Přemysl tak ze svého rozchodu s Markétou Babenberskou udělal věc politickou a dosáhl rozvodu.
Dlužno ovšem dodat, že Markéta se rozvodu nijak nebránila – dožila ve velkorysém ústraní a i o svých pět nemanželských dětí s někdejší dvorní dámou Markéty Babenberské, Anežkou z Kuenringu, se Přemysl postaral. Syn Mikuláš později získal Opavsko a titul vévody a dcery král provdal za přední české šlechtice.
Přemysl si tak uvolnil cestu k dalšímu sňatku, ze kterého se mohl narodit legitimní dědic. Nejdříve požádal o ruku Bélovu dceru Markétu. Tato ovšem o sňatek nejevila zájem. Z plánovaného sňatku tudíž sešlo. Po dalších jednáních se Přemysl 1261 oženil s Bélovou vnučkou Kunhutou (1245 – 1285). Z manželství vzešlo pět dětí, včetně pozdějšího českého krále Václava II. (1271 – 1305). Navíc tak byla zpečetěna mírová smlouva mezi Otakarem a Bélou IV., která ukončila spory o Rakousko a Štýrsko.
Na základě textů vycházejících z veřejně publikovaných prací Mileny Bravermanové, Michala Lutovského, Jiřího Kuthana, Emanuela Vlčka a Josefa Žemličky zpracoval Juraj Thoma.
