Nekonečný seriál, o jehož konci nic netuší ani samotní tvůrci, připomíná příběh českokrumlovské točny. Divákům však není příliš jasné, kdo v něm hraje kladného hrdinu. Mohlo by to být město České Budějovice, které otáčivé hlediště v zámeckém parku vlastní. Ne bezvýznamnou úlohu sehrává Národní památkový ústav, jenž točnu ve stávající podobě na svém pozemku už trpět nehodlá. Argumenty mu dodává UNESCO, v jehož seznamu kulturního dědictví je jádro Českého Krumlova spolu se zámkem a barokní zahradou. Do děje právem vstupuje i město Český Krumlov a v poslední době také ministr kultury Daniel Herman, pod jehož taktovkou se schází komise, která by měla posunout děj dál.
Jen v roli komparzistů se ocitá 55 tisíc nadšených diváků, kteří ve zdejší přírodní scenérii každoročně zhlédnou některé z osmi desítek podmanivých představení v podání Jihočeského divadla. Mohlo by se zdát, že po patnácti letech tápání jak naložit s točnou se konečně blíží katarze. Do hry už totiž může vstoupit komise, která vybere nové řešení její podoby i umístění tak, aby odpovídaly požadavkům památkářů. Návrhy by měla dodat architektonická soutěž, kterou vyhlásí město České Budějovice.
Naděje diváků seriálu, že už se dostaví i vytoužený happy end, je však nemístná. Na stavbu otáčivého hlediště, jež odhadem přijde až na tři sta milionů korun, totiž zatím nikdo nemá peníze. Pozorný divák však ví, že současné vedení českobudějovické radnice velkoryse rozehrává i jiné příběhy, v nichž hodlá utrácet potřebné miliony třeba za nákup „Pouzarovy haly“ nebo za stavbu nepříliš potřebného parkovacího domu. A tak místo očekávaného rozuzlení nekonečného seriálu o točně už začíná být jasné jen to, že město České Budějovice v něm kladného hrdinu hrát neumí, nebo ani nechce.