Jsou rozhodnutí, která by si politici měli dokázat odříct. V Českých Budějovicích jsme si vysloužili z ostudy kabát, když jsme se rozhodli umístit v centrálním parku darovanou sochu Přemysla Otakara II., aniž bychom se předem zeptali odborníků na její uměleckou hodnotu. Nyní se současné vedení města chystá na podstatně pochybnější husarský kousek. V sousedství sportovní haly, o jejíž budoucnosti se roky rokuje, a nedaleko místa, kde se zas slibuje parkovací dům, chystá umístit sousoší od Alexandry Koláčkové a vytvořit tak na zdejší louce oddechovou zónu. Je nadmíru zajímavé, že až dosud v plánech města nezaznělo, že právě tuto část veřejného prostoru je třeba urgentně řešit. Zčistajasna se vynořil nápad a aniž by vedení města vyhlásilo veřejnou soutěž, jež by umožnila umělcům a architektům předložit různé návrhy, které by posoudila odborná komise, měly by tu přibýt tři plastiky oddechujících sportovců, ohraničené elipsou z betonových dlaždic. Proč právě od Alexandry Koláčkové není jasné. Tvrzení, že díky artefaktům, s kterými se výtvarnice Koláčková zúčastnila dvou ročníků exteriérových výstav Umění ve městě, má její sochařský ateliér velmi pozitivní odezvu mezi obyvateli Českých Budějovic, je důvodem ne zcela prokazatelným. A konstatování, že zákon o veřejných zakázkách ji umožňuje zadat z důvodů uměleckých jednomu dodavateli, není v tomto případě podstatné. Veřejné soutěže na architektonická a umělecká řešení totiž mají svůj smysl. Jsou zárukou toho, že pod dohledem odborné komise bude vybráno to nejlepší z navržených řešení, které se stane součástí veřejného prostoru, tedy nás všech.
V Budějovicích tentokrát nejde o dar umělkyně, předběžný rozpočet celé akce počítá s investicí za více než tři a půl milionu korun z městské kasy. Za těchto okolností je tedy zcela na místě ptát se, proč se vedení města chystá zvolit právě tento postup. Politici, kteří si v takovém případě nedokáží odříct možnost rozhodovat, se vystavují nebezpečí, že budou vystavení nejen kritice, ale i různým dohadům a podezřením.
