Představitelé krajů i obcí by v případě církevních restitucí měli zachovat chladnou hlavu. A už vůbec by se neměli uchylovat k předvolebním gestům, které si evidentně říkají především o hlasy voličů, jak to před časem učinil jihočeský hejtman Jiří Zimola.
Smyslem zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi není nic jiného než zmírnění křivd, a to dozajista ne všech, které byly spáchány předlistopadovým režimem mezi 25. únorem 1948 a 1. lednem 1990. Na základě tohoto zákona mají být vydány movité i nemovité majetky, ke kterým měly církve nebo náboženské společnosti vlastnické právo alespoň po část výše uvedeného období a neprávem přešly do majetku státu.
Znění zákona umožňuje církvím a náboženským společnostem podat žalobu na určení vlastnického práva státu, jelikož věc z původního majetku církví a náboženských společností byla převedena nebo přešla z majetku státu do vlastnictví jiných osob v rozporu s ustanovením paragrafu 3 zákona o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby nebo v rozporu s ustanovením paragrafu 29 zákona o půdě. Církve a náboženské společnosti mohly tuto žalobu podat pouze do konce minulého roku. Pokud by to nestihly, již by se ukradeného majetku nemohly domáhat. Proto se v poslední době vyrojily žaloby, o nichž se jiné osoby a mezi nimi kraje i obce postupně začínají dovídat.
Účelem podaných žalob není nic jiného, než prostřednictvím soudu zjistit, zda vlastníkem žalovaných nemovitostí je či není stát. Pokud bude stát soudem prohlášen za vlastníka nemovitých či movitých věcí, bude vyzván k jejich vydání.
Jak jednotlivé soudní spory dopadnou, nelze předvídat. I v případech, kdy už je nyní na stole dost přesvědčivých argumentů ve prospěch krajů i obcí, rozhodující bude pouze vyjádření soudu. Je pravdou, že než k tomu dojde, může uplynout i několik let a po tu dobu zůstanou kraje i obce v nejistotě. To však nic nemění na tom, že se musejí s náležitou péčí starat o sporné movité či nemovité věci a postavit se k žalobám čelem tak, jak jim velí zákony o krajích a o obcích. Uchylovat se v tomto čase k odvetným gestům, ať z té či oné strany, proto nemá smysl a řešení nepřináší.
